Cehia: Jan Heller și iLiteratura.cz elogiază Cartea șoaptelor: „Istoria poporului armean în secolul XX este descrisă aici într-o poveste plină de culoare și țesături magice, amestecând tragicul și fantezia.”

Czechia: Jan Heller and iLiteratura.cz elogize The Book of Whispers


Cehia: Jan Heller și iLiteratura.cz elogiază Cartea șoaptelor: „Istoria poporului armean în secolul XX este descrisă aici într-o poveste plină de culoare și țesături magice, amestecând tragicul și fantezia.”

In the colorful and colorful narration of the witnesses, members of the Armenian diaspora in Romania, they mingle tragically with fantasy. But with raw openness, even the saddest chapters of the history of the Armenian nation in the 20th century are described here.
Whatever is whispering

The book of whispers is translated from Romanian, but the author of the nation, who has one of the largest diasporas in the world – the Armenians. Varujan Vosganian was born in Craiova, Romania, in 1958, in a family that fled the genocide of the then Ottoman Empire: his father’s grandparents left Istanbul for Romanian Focşani. He has become a leading economist and, besides prose, is the author of several books dealing with economic issues, he has been actively devoted to politics since the Revolution of 1989. He has repeatedly been the Minister of the Economy, twice elected as a deputy, and twice as Senator for Jasy.

The book of whispers is undoubtedly largely autobiographical. The question is to what. The narrator constantly interlaces the story with textual signals indicating that he is identical to the real Varujan Vosganian, and in addition he writes in the book as a writer who writes the Book of Whisperers and reflects at the same time his writing, a process that reminds a bit of the figure of endless mirroring of subjects Mise en abyme. But this is not the only literary trait that makes the text distinctive and does not distract itself in any way distractingly – rather than as a literary libretto it acts as a questioning that makes us ask ourselves what we are actually reading: Vosganian’s biography or a novel inspired Real events?

In the first part, the text of the text is composed of stories of individual figures belonging to the Armenian community in Romanian Focşani who – perhaps – actually existed. There is the narrator’s grandfather Garabet and the other men surrounded by them, and their incredible stories. Uncle Simon, who lured himself to repatriate between the Soviet Armenian SSR, then sent home letters in which he censored the censure by mentioning a certain Mr. Zststadomatomian. Squid Messiah Khacerian, who becomes an officer of the Romanian Securitate, and Ervan Hovnanian, who after years returns from the Siberian gulag. Harutiun Khântirian, who maintains a consulate in Bucharest already independent of Armenia and carefully cares for official stamps that have no validity. And more and more. The memories and narratives of grandparents meeting coffee and chalva in the garden of the Armenian church represent a colorful mix of motifs that are moving and the fantastic component encounters them in a tragic way that resembles magical realism.

If we refer to tissue in this context, it has a reason. This part of the novel is actually composed as a kind of tissue or rubbing (as this type of composition is called Daniel Hodrová). The stories unfold in relative completeness, but they mingle with each other and intertwine, each character disappears and reappears as submerged rivers. Rather than trying to keep his attention and confessing himself in the polygon of heroes with fairy-tale names, he is more readily grateful to let go of the rhythm of narrative. And, of course, paintings (and fragrances and flavors, they would like to be delivered, because Vosganian’s technique of manipulation is masterfully) of the oriental, Russian and European realms in which the stories take place.

In contrast to these picturesque scenes, where the author passes between reality and fiction, the tragic side of Armenian history is a land on which the reader notices about the level of fiction that leaves no room for doubt. The Turkish genocide of the Armenian nation, in the Book of Whispers described brutally by the documentary style, is a historically proven fact. The Ottoman Empire in 1915-1918 systematically and with unprecedented cruelty slaughtered 1.5 million Armenians, and today in the east of Turkey we find huge areas once inhabited by Armenians, but they are not talking about it here. Genocide has been officially recognized by 11 states (among them Poland and Slovakia, in the Czech Republic we are, as it is, perhaps even a tradition, on the half way – Parliament’s declaration does not have the right international diplomatic weight). As a theme, Armenian genocide entered into fiction, especially in the 1943 novel by Franz Werfel, and the novel Edgar Hilsenrath’s Last Thought (2004) is also remembered. Little is known, however, that the Czech readers had already had their testimonies about these scary events shortly afterwards: in 1923, he published the book of Horror of the East, the author of travel books Karel Hans, who even after his return had organized humanitarian aid to the Armenians. Similarly, a historical fact in the Book of Whispers describes the „Nemesis Operation”, which is named, according to the goddess of revenge, by some of the Armenian genocide creators being destroyed by assassinations. The murder itself during the death trials from Anatolia to the Syrian desert is depicted in the book – unlike memorial passages – with terrible cheeryness, in the form of seven „death circles” that the reader and the figures go through in spite of everything, but after the few dozen parties He doubts whether he was born on the right planet and for some time loses the desire to see any human being ever.

The Book of Whispers is derived from the fact that its actions take place mostly in times of extremely unfavorable and uncertain, at times when it is good to watch the language and to whisper a few things. Such experience with the nation, which has to „vote not between friends and enemies, but between the enemy with whom they are united and the enemy against whom they will fight” (170), has gained in the 20th century. It is not just about the Armenian „Holocaust”, the space will get another historical peripetium – the expense of the exiles in Communist Romania (the scene of collectivisation of the village, which the Ceausescu executives can bring now tanks), scenes from the Siberian gulag, etc. The difference is in tone. These other scenes are described with some kind of humor, so, for example, you can read: „On Friday, August 23, five dollars of butter was cheaper. It was essential that no one could be bought „(80). It calls for a parallel to the literary literature of Jewish authors, among whose features are that the survivors face laughter with laughter and fight the horror of the Holocaust by ridiculing them. Armenian sensitivity is different. It emphasizes the mass, unnamed character of sacrifices ending in mass graves along the caravan trails, while Jewish prisoners had at least tattooed numbers (sic!). Death and suffering are present as an inseparable part of existence, compared to the very core of being that can only be silenced.

But rather similar comparisons, it is not the task of a book review to evaluate historical events. But it is definitely one of the tasks of good literature. The book of whispers offers not only another original view of the Armenian genocide, but also an original view of the possibilities of its literary capture: the author ‘s breakthrough between credibility and unbelievability ultimately applies not only to the fiction of Grandfather Garabet and his friends, but also to the incredibly tragic fate of the nation belongs. The Book of Whispers is an educated, cultivated writing on a topic that should not be spoken only by whispering.

Textul original în cehă:

Kniha šepotů je přeložena z rumunštiny, její autor však příslušník národa, který má jednu z největších diaspor na světě – Arménů. Varujan Vosganian se narodil r. 1958 v rumunské Craiově v rodině, která uprchla před genocidou z tehdejší osmanské říše: jeho prarodiče z otcovy strany odešli z Istanbulu do rumunského Focşani. Stal se předním ekonomem a vedle próz je autorem několika knih pojednávajících o ekonomických tématech, od revoluce v r. 1989 se aktivně věnuje politice, opakovaně byl ministrem hospodářství, dvakrát zvolen poslancem a rovněž dvakrát senátorem za Jasy.

Kniha šepotů má bezesporu do značné míry autobiografický základ. Otázkou je, do jaké. Vypravěč neustále protkává děj textovými signály, které naznačují, že je totožný se skutečným Varujanem Vosganianem, a navíc v knize vystupuje jako spisovatel, který píše Knihu šepotů a své psaní zároveň reflektuje, což je postup, který už trochu připomíná figuru nekonečného zrcadlení subjektů, tzv. mise en abyme. Ale to není jediná literární zvláštnost, kterou se text vyznačuje, a ani na sebe nijak rušivě nestrhává pozornost – spíše než jako literátská libůstka to působí jako zpochybňování, které nás nutí klást si otázku, co to vlastně čteme: Vosganianův životopis, nebo román volně inspirovaný skutečnými událostmi?

V první části totiž je tkáň textu tvořena příběhy jednotlivých postav, příslušníků arménské komunity v rumunském Focşani, kteří – možná – skutečně existovali. Je tu vypravěčův dědeček Garabet a další muži, kterými je obklopen, a jejich neuvěřitelné příběhy. Strýček Simon, který se nechal nalákat k repatriaci do mezitím sovětské Arménské SSR, aby pak posílal domů dopisy, v nichž oklamává cenzuru zmínkami o jistém panu Zůstaňtedomianovi. Švec Mesia Khacerian, který se stane důstojníkem rumunské Securitate, a Ervant Hovnanian, jenž se po letech zubožený navrátí ze sibiřského gulagu. Harutiun Khântirian, který v Bukurešti udržuje konzulát již neexistující nezávislé Arménie a pečlivě opatruje úřední razítka, která nemají žádnou platnost. A další a další. Vzpomínky a vyprávění dědečků setkávajících se u kávy a chalvy na zahradě arménského kostela představují barvitou změť motivů, které působí dojemně a fantastická složka se v nich setkává s tragickou způsobem, který připomíná až magický realismus.

Jestliže se v této souvislosti zmiňujeme o tkáni, má to svůj důvod. Tato část románu je skutečně komponovaná jako svého druhu tkáň či tříšť (jak tento typ kompozice nazývá Daniela Hodrová). Příběhy se odvíjejí v relativní úplnosti, avšak navzájem se prolínají a proplétají, jednotlivé postavy mizí a zase se objevují jako ponorné řeky. Spíše než snažit se udržet pozornost a vyznat se v mnohoúhelníku hrdinů s pohádkově znějícími jmény je čtenářsky vděčnější nechat se unášet rytmem vyprávění. A ovšem obrazy (a vůněmi a chutěmi, chtělo by se dodat, protože techniku líčení Vosganian ovládá mistrovsky) orientálních, ruských i evropských reálií, v jejichž kulisách se příběhy odehrávají.

Na rozdíl od těchto pitoreskností, u nichž autor umně proplouvá mezi realitou a fikcí, tragická stránka arménských dějin je půdou, na které čtenáři ohledně míry fikce neponechává pro pochybnosti téměř žádný prostor. Turecká genocida arménského národa, v Knize šepotů popsaná brutálně dokumentárním stylem, je historicky prokázaná skutečnost. Osmanská říše v letech 1915–1918 systematicky a s neslýchanou krutostí vyvraždila 1,5 milionu Arménů a dnes na východě Turecka najdeme obrovské oblasti, které byly kdysi obydlené Armény, ale nemluví se zde o tom. Jako genocidu ji oficiálně uznalo 11 států (mezi nimi Polsko a Slovensko, v Česku zůstáváme, jak je už snad i tradice, na půl cestě – prohlášení parlamentu nemá tu správnou mezinárodní diplomatickou váhu). Jako téma vešla arménská genocida do beletrie především v románu Čtyřicet dnů (1933) od Franze Werfela, z poslední doby lze připomenout také román Pohádka o poslední myšlence Edgara Hilsenratha (česky 2004). Málo se ale ví, že o těchto děsivých událostech měli už krátce po jejich skončení k dispozici svědectví i čeští čtenáři: v roce 1923 o nich vydal knihu Hrůzy východu autor cestopisů Karel Hansa, který dokonce po návratu zorganizoval humanitární pomoc Arménům. Stejně tak je historickým faktem v Knize šepotů popsaná „operace Nemesis“, nazvaná příznačně podle bohyně pomsty, při které byli někteří strůjci arménské genocidy zlikvidováni atentáty. Samotné vraždění během pochodů smrti z Anatolie do syrské pouště je v knize vylíčeno – na rozdíl od vzpomínkových pasáží – s děsivou syrovostí, a sice v podobě sedmi „kruhů smrti“, kterými čtenář společně s postavami navzdory všemu projde, ale po těch několika desítkách stran zapochybuje o tom, zda se narodil na správné planetě, a na nějakou dobu ztratí chuť spatřit ještě někdy jakoukoli lidskou bytost.

Název Kniha šepotů je odvozen od faktu, že se její děje odehrávají vesměs v dobách krajně nepříznivých a nejistých, v dobách, kdy je dobré dávat si pozor na jazyk a o některých věcech jen šeptat. Takové zkušenosti se národu, který musí „volit nikoli mezi přáteli a nepřáteli, ale mezi nepřítelem, s nímž se spojí, a nepřítelem, proti němuž budou bojovat“ (170), ve 20. století dostalo vrchovatě. Nepíše se tu jen o arménském „holocaustu“, prostor dostanou i jiné historické peripetie – úděl vyhnanců v komunistickém Rumunsku (scéna kolektivizace vesnice, na kterou si Ceauşescovi vykonavatelé moci přivezou hned tanky), výjevy ze sibiřského gulagu apod. Rozdíl je ovšem v tónu. Tyto ostatní scény jsou popisovány s určitým laskavým humorem, takže se například lze dočíst, že: „Na státní svátek 23. srpna zlevnilo máslo o pět banů. Podstatné bylo, že se nedalo nikde koupit“ (80). Vybízí to k paralele s lágrovou literaturou židovských autorů, mezi jejíž znaky patří, že přeživší čelí nelidskosti smíchem a s hrůzami holocaustu bojují tím, že se jim vysmívají. Arménská senzibilita je jiná. Zdůrazňuje masový, bezejmenný charakter obětí, které končí v hromadných hrobech podél stezek karavan, zatímco židovští vězni měli aspoň vytetovaná čísla (sic!). Smrt a utrpení jsou přítomné jako neoddělitelná součást existence, přirovnávaná k samotnému jádru bytí, před kterým už lze pouze utichnout.

Ale dosti podobných komparací, není úkolem knižní recenze hodnotit historické události. Rozhodně to však je jedním z úkolů dobré literatury. Kniha šepotů nabízí nejen další originální pohled na arménskou genocidu, ale také originální pohled na možnosti jejího literárního zachycení: autorovo rozkročení mezi uvěřitelností a neuvěřitelností vposledku platí nejen pro fabulace dědečka Garabeta a jeho přátel, ale i pro – neuvěřitelně – tragický osud národa, ke kterému patří. Kniha šepotů představuje poučené, kultivované psaní o tématu, o kterém by se nemělo mluvit jen šeptem.


Foto: Jarmila Novikova traducătoarea cărții, citind din Cartea șoaptelor.

© Jan M. Heller